Farářka Marta Zemánková: "Jsem vděčná, že žiju v době a v zemi, kde nejsme za svou víru pronásledováni"

Ilustrační foto
Autor: město Beroun

Beroun má novou farářku Českobratrské církve evangelické. Věčně rozevlátého Mikuláše Vymětala a jeho následovníka mladého Jordana Tomeše vystřídala usměvavá, optimistická a jak se zdá, vždy dobře naladěná Marta Zemánková. Poprvé jsme se setkali v kanceláři starostky Soni Chalupové. První dojem v nás zanechala veskrze pozitivní. Podruhé jsme se setkali v modlitebně, kde jsme s paní farářkou mluvili i o jejích vizích v Berouně. Dobrý dojem z prvního setkání se ještě prohloubil. Život v Berouně obohatí milá, empatická a zkušená farářka. Pojďme ji tedy trochu vyzpovídat.

Můžete se čtenářům v krátkosti představit?

Jmenuji se Marta Zemánková a pocházím z Valašska. Studium teologie mne zaválo do Prahy. Během studia jsem se vdala a postupně se nám narodily tři děti. Všechny už jsou dospělé a samostatné. V Praze jsem prožila třicet dva let. Vedle své farářské práce jsem se věnovala kaplanství v nemocnici i v sociálních službách. A letos už to bude 24 let, co jsem kaplankou v ekumenickém společenství Víra a světlo (rodiny s hendikepovanými dětmi).

Jak jste se stala farářkou a na kterých místech jste dosud působila?

Po střední škole jsem nastoupila do stavebního podniku na Vsetíně, kde jsem zastávala různé pozice. Přitom jsem stále přemýšlela o tom, že bych chtěla pracovat s lidmi a pro lidi nějakým jiným způsobem než doposud. Až jsem po dvou letech dospěla k tomu, že půjdu studovat teologii. Vnímala jsem to jako výzvu, jako povolání, kterému jsem řekla ano. Křesťanská víra mne provázela od mého narození a to hrálo v mém rozhodování zásadní roli. Po šesti letech studia bylo moje první místo v evangelické církvi Praze - Střešovicích, potom jsem byla farářkou v Praze – Nuslích a posledních šest let v Polabí na dvou sborech v Libici nad Cidlinou a ve Velenicích.

Jaké výzvy přináší vedení farnosti v dnešní době?

Každá společnost se vyvíjí a proměňuje. Snad ještě na začátku 20. století byl v naší zemi téměř každý člověk pokřtěn. Patřil k nějaké křesťanské církvi. Nebo patřil do židovské obce. Církev a její kostely či modlitebny byly častým místem setkávání. Tam lidé slyšeli vedle zvěsti evangelia (dobré zprávy) také důležité zprávy ze společenského i světového dění. A farář spolu se starostou a učitelem byli váženými osobami. Toto už dávno neplatí. Faráři dávno nemohou počítat s tím, že lidé přijdou do kostela. Naopak za nimi musí vycházet a být tu pro ně. Napomáhat tomu, aby společenství věřících, které se schází v daném místě, bylo otevřené a přístupné všem bez rozdílu.

Od 1. ledna působíte v Berouně. Co vás do našeho města přivedlo?

Naše Českobratrská církev evangelická má ve svých řádech zakotveno, že farní sbor si vybírá faráře/ku a farář/ka místo svého působení. Vše je potvrzeno volbou daného společenství farního sboru. V Polabí jsem byla šest let a snad každý zažije, že přijdou životní situace a také výzvy, kdy je potřeba udělat změnu. Rozhodovala jsem se jak a kam dál. Berounský evangelický sbor mne oslovil svým inzerátem, že hledá pro své společenství duchovního průvodce. A tak jsme vstoupili do vzájemného jednání až jsme dospěli k tomu, že jsem byla zvolena od 1. 1. 2025 jejich farářkou. Nesmírně si toho vážím.

Stačila jste si již město prohlédnout? Co vás nejvíc zaujalo?

Beroun není velké město, ale za tak krátkou dobu jsem zatím prošla jen jeho část. Potřebuji všechno postupně vstřebat. Tak se stále zastavuji u některých domů na náměstí, v přilehlých uličkách či v místech, kde jsou rodinné domy se zahrádkami. Ale co mne nejvíce na Berouně zaujalo, že je krásně obklopen kopci a kopečky. A když chcete, jste za pár minut na některém z nich. A také řeky, které Berounem protékají.

Chcete spojit svou práci farářky s širší berounskou komunitou?

Určitě ano. I věřící patří do komunity obce či města a faráře/ku z toho nevyjímám. Vždycky pro mne bylo výzvou poznávat všechny lidi v daném místě a zajímat se o jejich potřeby i to, jak jsou naplněny nebo naopak co schází. A snažit se hledat způsoby, jak by se dalo vše propojovat.

Co vám vaše práce přináší a co naopak bere?

Jsem stále vděčná za to, že práci, kterou dělám, mne naplňuje a dokonce za ni dostávám i peníze. Každá práce, která je pro lidi a s lidmi, je vždycky náročná. Přináší mi znovu a znovu radost, když se s druhými potkám na té prosté lidské rovině. Neumím říci, že by mi moje práce něco brala. Spíš by to mohly říci moje děti nebo manžel. Co jim vzalo nebo bere to, že jsem farářka.

Je těžké být farářkou v zemi, která je jednou z nejateističtějších na světě?

Svou práci beru jako povolání, poslání až i pozvání být tu pro druhé a přinášet jim naději, která vychází z mé víry v Boha, který je láska a dobro. A to můžu vším tím, co říkám a dělám, dosvědčovat všem. Asi bych si neuměla stoupnout na ulici a zvát nějakými proslovy lidi ke křesťanské víře. Ale určitě nikomu svou víru nebudu zatajovat. Jsem nesmírně vděčná, že žiju v době a v zemi, kde nejsme za svou víru nijak pronásledování. A tak pro mne není těžké být farářkou v naší zemi, i když se o ní říká, že je jednou z nejateističtější na světě.

Myslíte si, že je důležité, aby církev oslovovala mladou generaci?

Pokud ano, jak toho dosáhnout? Já jsem přesvědčena, že i dnes má církev, potažmo lidé v ní, stále co nabídnout i mladé generaci. Důležité je, abychom byli otevření k naslouchání a dialogu. Nejen mladá generace, ale jsem přesvědčena, že každý člověk se ptá po smyslu svého života, po tom, co mu pomáhá zvládat každodenní situace a přitom neztratit výhled a naději do budoucnosti.

Co považujete s ohledem na svou práci za největší úspěch?

Důvěru druhých lidí.

A na závěr pár otázek na tělo: Jakou knihu jste četla naposledy?

Román Vlny od anglické spisovatelky Virginie Woolfové.

Co vám udělalo v poslední době největší radost?

To, že naše dcera v lednu úspěšně zakončila vysokoškolské studium.

Jaký je váš nejlepší způsob odpočinku?

Procházky v přírodě.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Radničního listu - měsíčníku města Berouna, titulek je redakční.