ROZHOVOR s berounským pamětníkem Vladimírem Václavkem o válce, mašinách a lásce k Berounu

Ilustrační foto
Autor: město Beroun

Devadesátiletý Vladimír Václavek žije v Berouně od svých dvou let. Posledních šedesát let bydlí s manželkou Janou v domě na rohu Wagnerova náměstí a z okna pozoruje čilý ruch na křižovatce u berounské pošty. „Jak je tady ta budova bývalého okresního úřadu, tam byl tzv. obecní dvůr, Trnkovic, tři statky za sebou. Tady končilo město. Hlavní silnice byla Karlova, ale většinou se jezdilo skrz Horní bránu. Velmi rád koukám z okna na tuhle městskou ulici, po které kdysi tekla hnojůvka a padaly koblížky,“ říká Vladimír Václavek, s nímž jsme si povídali o školních letech, o válce, kterou prožil v rodinném domku v Nerudově ulici, i o jeho lásce k Berounu, lokomotivám a motorkám.

Přišel jste s rodiči do Berouna z Moravy, proč právě sem?

Tatínek byl komerčním inženýrem v České průmyslové bance a v Rajci Jestřebí byl od banky ustanovený jako dozor v továrně na šamot, která patřila rodině šlechticů Salm-Reifferscheidt. Salmové žili na dluh, tak si asi dokážete představit, jak na něj, jako na správce, koukali, jako na nějakého podružného zaměstnance. To byl také důvod, proč požádal o přeložení, a v Berouně se zrovna uvolnilo místo v bance. Berounská pobočka České průmyslové banky měla od svého vzniku v roce 1921 sídlo na rohu České ulice a dnešní třídy Politických vězňů. Vedoucí banky měl titul dirigent, když chodily dopisy, tak tam bylo napsáno dirigent Ing. Vladimír Václavek, ne jako hudebník, ale vedoucí úřadu. Pamatuji si, jak jsem tam coby tříletý seděl s mámou a čekal na tátu. To byl rok 1938, mobilizace, viděli jsme z okna, jak naše armáda nastupovala a máma říkala, to jsou naši vojáci.

Jak vzpomínáte na začátek války?

Když přijeli Rusové, tak v Nerudově ulici, kde jsme bydleli, zabírali rodinné domky, prakticky v každém dvoře byla ruská auta. Byli zde ale i američtí vojáci. V jednom domě měli telegrafistu, já říkám, že to byla americká rozvědka. Ten neustále vysílal zprávy, zřejmě co se děje. A pak měli s sebou černocha. To byl první černoch, kterého jsem viděl, ten tam více méně dělal pucfleka. Jednou z jeho povinností bylo mýt auto, to se muselo jet dolů do kasáren. Jako malí kluci jsme okolo jeho džípu pořád očumovali a tak nás jednou vzal s sebou. Byli jsme nadšení, že nás vezou americkým autem. V kasárnách nám pak řekl "go", jako že vypadněte, ale stejně to byl nezapomenutelný zážitek. Bydleli jsme v Nerudově ulici na okraji cihelny, kde byly na sloupech rozmístěné protiletecké kulomety, aby se mohlo střílet po letadlech. Báli jsme se, aby někoho nenapadlo střílet po spojeneckých letadlech, s nimiž často lítali černoši, říkalo se jim hloubkaři. Ti se s ničím nemazali, měli za úkol ničit dopravní infrastrukturu, stříleli po vlacích, ale byli solidní, naletěli nad vlak, zamávali křídly, vlak zastavil a lidi utekli. A ještě jedna věc mě zaujala. Zkraje každého týdne hnali Rusové obrovské stádo hovězího dobytka do Brdatek a z Brdatek, to bylo jejich zásobování, oni vlastně měli stravu s sebou. Tam, kde byli, potřebovali zajistit pastvu, aby se dobytek napásl. No pro nás mladý kluky to bylo fantastický, jeden ze stáda, asi to byl vůl, měl obrovský rohy, no škoda, vyfocený to není.

Za války jste chodil do obecné školy v Plzeňské ulici, kde je dnes Jungmannova základní škola. Jak probíhalo vyučování?

Jak je dnes blok školních budov, tak tam byly tři školy, první byla dívčí, pak byla chlapecká a německá, tam chodili pouze německé děti. Vyučování probíhalo normálně, akorát jsme měli přikázáno sledovat, protože byly noční poplachy, zda byl poplach do půlnoci, nebo po půlnoci, což mělo výhodu, že se začátek školy posunul o několik hodin. Měli jsme tvrdší výchovu, ale nebylo to na škodu. S koncem války přicházely i lehké nálety na město. Přímo ze školního dvora se začal do skály pod Městskou horu i kolem cesty nahoru kutat protiletecký kryt. Naštěstí nebyl nakonec potřeba, ale stejně jsme měli strach.

Čeho jste se jako dítě nejvíce bál?

Hrozně jsme se báli Němců. Pořád se zveřejňovalo, koho popravili, tehdy stačilo něco nevhodně říct a druhý vás udal. Klika byla, že v Berouně nebyly SS, tady byla normální armáda, wehrmacht, což byli staří strejcové, tátové od rodin. Ti neměli snahu bojovat za tatíčka Hitlera, byli rádi, že skončila válka a oni to přežili. Příslušníci SS přísahali krev a čest a měli to vytetované v podpaží, takže byli pod kontrolou. Vzájemná nenávist byla tak velká, že se popravovali i v zajateckých táborech navzájem. Když jsem byl jednou s tátou nakoupit U Trojanů, to byl prestižní obchod na rohu nad Horní branou, přišel řadový voják wehrmachtu, vytáhl hodinky a zeptal se, kde je hodinář. Já dostal strach a utekl jsem. Hrůzu jsem měl také z toho, že až půjdu na gymnázium, budu muset být členem kuratoria, to byl kolaborantský spolek, oficiálně se jmenoval Kuratorium pro výchovu mládeže a to bylo od deseti do osmnácti let povinné. Naštěstí přišel konec války a tím to bylo odbyté. Přijímačky na gymnáziu před komisí jsem úspěšně zvládnul. Jednou z mých spolužaček byla i Libuše Grafková, úspěšná československá reprezentantka ve stolním tenise. To byla prima holka. Mnoho let jsme se pak setkávali na pravidelných srazech třídy. Manželka s ní dokonce chodila do Rocholtova pěveckého sboru, zpívaly v kostele i na svatbách. Ona i její sestra byly velmi přátelské.

Mluvil jste i o náletech na město…

Dopředu jsme věděli, že se blíží konec války, i když bylo informační embargo. Na rozhlase musel viset štítek: Pamatuj, pamatuj, poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, ba i smrtí, to muselo na každém rádiu být. Nicméně oni vysílali na takových vlnách, které se tu daly chytit, tak jsme poslouchali. Nad námi ve vile v Nerudově ulici, kde jsme bydleli v nájmu, bydlel Němec, ten se jmenoval Ortelt. Jednou potkal naší mámu a řekl jí, když už posloucháte ten Londýn, dávejte pozor, aby to nebylo slyšet, mohli byste mít potíže. No nakonec byl solidní a neudal nás. Důležitým informačním zdrojem byla také železnice. Vlakové posádky předávaly zprávy, co se děje na Plzeňsku a kde jsou Američani. Pak 17. dubna udělali nálet na Beroun, kde zahynuly desítky lidí. Kdo to nezažil, tak si to neumí představit. Bomba, než dopadne, tak strašně hvízdá a pak bum a otřese to barákem. Ten nálet byl impulsem k tomu, že si lidé začali budovat zemljanky. Jak je rybník v Brdatkách, tak okolo vedla vozová cesta až na Děd a v té stráni dělali zákopy do země, stromky na střechu a tam přežívali těch čtrnáct dní do konce války. Ale konec války byl krásný. Táta mě ráno probudil, asi tak v sedm hodin, Vladko, vstávej, je po válce, takže to nebylo nijak dramatické.

A se železnicí jste nakonec spojil celý svůj profesní život…

Měl jsem zálibu v lokomotivách a chtěl jsem jít studovat na strojvedoucího. Tenkrát jiné než parní lokomotivy nebyly a já jsem trpěl chronickými záněty nosohltanu. Na začátku padesátých let založili Vysokou školu železniční v Praze, tak jsem začal chodit tam. Kdo prošel touto školou, musel začínat jako výpravčí, což v očích mojí máti bylo ponížení. Ale byla to velmi zodpovědná funkce. Nastoupil jsem na umístěnku do Příbrami. Museli jsme však dělat i statistické průzkumy a to mě nebavilo. Následoval Státní ústav dopravního projektování, který jsem nakonec vyměnil za volnou jízdenku a možnost cestovat. Vrátil jsem se zpět do provozu a až do důchodu jsem dělal signalistu neboli výhybkáře v Řevnicích.

Na vašich fotografiích se často objevujete s motorkou. Byl jste i členem místního Svazarmu…

Když jsem kvůli zdraví nemohl dělat strojvedoucího, upnul jsem se na motorismus. Jezdil jsem zásadně na motorce, automobil byl přepych, to si nikdo nemohl dovolit. Tento sport se provozoval pod hlavičkou Svazarmu, nejbližší byl v Králodvorských železárnách. Nebyl jsem špatný, jeden rok jsem byl třetí v kraji a jako odměnu jsem dostal špičkový tovární stroj ČZ Strakonice. Primární převod nebyl řetězem, ale ozubeným kolem, což hvízdalo a provokovalo policajty. Často mě stavěli a koukali, jestli nemám vykuchaný výfuk, ale bylo to z ozubených kol, která běžela nasucho. No a s motorkami jsme jezdili nejen na soutěže, ale také dělat parádu do prvomájového průvodu.

Netajíte se tím, že Beroun je vaší srdeční záležitostí…

Už jako malého mě zdejší krajina zcela uchvátila a město jsem si zamiloval. Zvláště úsek z Berouna do Srbska, klikatý kaňon řeky, meandry, vysoké skály, na kterých stojí Tetín. To v Čechách jen tak nenajdete. Na náměstí je výšková kvóta 220 m nad mořem a nejvyšší bod Děd má bez sedmi metrů 500 metrů nad mořem. Nenajdete jiné město, které by mělo tak dramatické rozdíly, kdy na jednom katastru máte rozdíl skoro 300 metrů. Je to prostě láska na celý život.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Radničního listu - měsíčníku města Berouna, titulek je redakční.